V hlubokém a nepřístupném lese, kam lidské nohy zřídka kdy vkročí, se šušká o mrazivých událostech, které lámou hranici mezi reálným a nadpřirozeným. Lidé z okolí o nich raději nemluví nahlas; strach a nedůvěra je zavírá do ticha jejich domovů, jakmile se noc snese. Cos západní obloha ztemněla a lesem začala prohánět chladná mlha, jako by i vzduch kolem zhoustl těžkou váhou tajemství. V maličké vesnici na úpatí kopců si starší lidé pamatují pověsti o „děsivém šeptání noci“, které kdysi sužovalo kraj. Mladší generace je však odmítá jako báchorky stárnoucích myslí a ukládá se ke klidnému spánku. Ovšem ne všichni.
Anna, mladá žena přesvědčená o tom, že se za stínem strachu skrývá pravda, nebyla ochotná nechat toto tajemství jen tak být. Od svého dětství fascinována starými pověstmi, toužila po odhalení záhad, které v sobě nesly staletí. Ta touha ji vedla, aby se jednoho večera, kdy měsíc jasně svítil mezi nekonečně černými větvemi stromů, odhodlala k odvážnému činu. Oblečená v teplé bundě, s kapucí staženou hluboko do čela a vybavena baterkou, proklouzla z jejího domova, aby pronikla do temného lesa.
Jakmile překročila hranici stromů, atmosféra kolem ní se okamžitě změnila. Světlo její baterky klouzalo po mnohaletých kmenech, za nimiž se zdály život i světlo naprosto nemožné. Jediným společníkem jí bylo nepravidelné švitoření vítru a vzdálené kvílení sovy, která ji sledovala s neuhnutelným pohledem. Nedávalo to smysl, ale Anna cítila, jako by k ní les promlouval. Každý krok byl obtížný, cesty zrádné a nejasné, jakoby se jí spletenci kořenů samy od sebe stavěly do cesty.
Čím dál se ponořovala mezi stromy, tím silnější byl pocit, že je tam ještě něco jiného. Něco nepojmenovatelného. Kdesi z hloubi lesa, odkud přicházely tajemné zvuky a šelesty, zdálo se, že se k ní nese vzdálený hlas, matný a neurčitý. Anna zastavila, aby lépe slyšela, přestože každý instinkt radil utéci. A pak to zaslechla. Přímo z temnoty k ní přicházelo děsivé šeptání – tiché a přesto pronikající do morku kostí.
Vzpomněla si na vyprávění starců o „děsivém šeptání noci: záhadném setkání z jiného světa“, které bylo varováním přinášejícím zkázu těm, kdo se odvážili proniknout příliš daleko do srdce lesa. Anna cítila, jak se jí svírá hrdlo a srdce začíná bít zběsilou rychlostí. Situace ji ale zároveň přitahovala a přemohla veškeré obavy. Ten podivný šepot byl klíčem k odhalení, po které vždy toužila.
Postoupila směrem k jádru lesa, srdce jí bušilo děsem i očekáváním. Každý krok byl vystaven nové vlně strachu a neznámých sil, které se jí zdály být věčné. Náhle se ocitla na malé mýtině. Měsíc ozařoval místo chladným světlem, odhalujíc podivný útvar uprostřed, který připravil scénu pro nevysvětlitelnou sílu. Přistoupila blíž a rozpoznala starobylé kameny sestavené do kruhu, potřísněné stíny. Zatímco sledovala okolní les, zdálo se, že prastaré stromy obráceny k tomuto místu tvoří bariéru času a prostoru.
Tady, nedaleko, děsivé šeptání noci znělo hlasitěji a zmocňovalo se její mysli. Bylo hypnotické, a přesto skličující, jako by hlasy patřily bytostem starším než samotná zem. Anna cítila, jak se jí na těle ježí chlupy, ale nedokázala se pohnout. Tajemné bytosti, snad stíny jejích vlastních obav, obklopovaly její myšlenky. Bylo to, jako by se ocitla na prahu mezi dvěma světy – jedním skutečným a druhým za hranicí lidského chápání.
Najednou, jako by byl les sám schopný hovořit, ze šera vystoupila mlžná silueta. Anna nevěřila svým očím. Byla to postava, nehmotná a pulzující v rytmu podivného šepotu. Bytost, která byla tak podivně povědomá a přesto cizí, začala měkce hovořit v jazyce, který byl stejně cizí, avšak jí do duše nesplýval. Anna pocítila hluboký pocit viny a poznání, že kdokoliv nebo cokoliv tato bytost byla, bylo spojeno se samotnou podstatou lesa.
V následujících okamžicích, její strach byl pohlcen neukojitelnou zvědavostí, Anna se rozhodla oslovit onu bytost. Hlas se jí třásl, ale odvaha jí nedovolila couvnout. „Kdo jsi?“ ptala se, i když neočekávala vědomou odpověď. Nebylo však potřeba slov. Stačilo, aby postava pokračovala ve svém hypnotickém šeptání, které jakoby rozlévalo světlo i stíny. V ten moment Anna pocítila, jak je obklopena záblesky okamžiků z minulosti, obrazy tváří neznámých jedinců, kteří snad před staletími kráčeli stejnou mýtinou.
Najednou se všechno v jejím okolí změnilo. Les se stáhl zpět do svých hlubokých stínů, měsíční světlo zakrývalo mračna a chlád zavládající v lese ji obepnul jako plášť. Bytost se začala rozpadat v tříšť, ztrácela se před jejíma očima, jakoby nikdy neexistovala. Zanechala za sebou prázdno a záhadnou jistotu existence něčeho velkého a prastarého.
Anna stála v tiché mlze, hloubky lesa opět vstřebaly svůj příběh. V uších jí znělo doznívající děsivé šeptání, kterým byla před chvílí obklopena. Uvědomila si, že pochopila více, než původně zamýšlela, ať už byl ten hlas čímkoliv – ozvěnou minulosti či podivné budoucnosti. Byla svědkem něčeho nepopsatelného, co už nikdy nemuselo být pochopeno.
Z otázek, které jí zbývaly, však vzejde síla. Co z toho všeho je klam a co pravda? Co jiného světa čeká, až se znovu přiblíží noc? Anna věděla, že příběh o „děsivém šeptání noci: záhadném setkání z jiného světa“ bude žít dál, proměněn nově nalezenými pravdami mezi říší lidmi a říší neznámého. Když se pomalu vracela na kraj lesa, slova šeptavého hlasu v ní zanechala novou odvahu, aby se nikdy nebála hledat odpovědi.
Cesta jí zavedla zpět do vesnice, zpět k lidem, kteří by pravdu nikdy neslyšeli a jediná smrtka v její duši byla slibem, že záhada bude žít dál. Tajemství zůstane tajemstvím, dokud bude existovat někdo ochoten naslouchat děsivému šeptání, které les skrývá.
