Ve městě pod horami, které bylo zahalené mlhou, se šířila pověst o podivném jevu. Vše začalo jedné chladné, bezměsíčné noci, kdy se domkáři z okrajových částí začali dělit o zvláštní příběhy. Všichni mluvili o stínech, které se samovolně pohybovaly po zdech jejich domů a šeptaly nepochopitelná slova. Začalo se proslýchat o Záhadě nočního návštěvníka: Stíny, které mluví ve tmě. Lidé se ptali: co chtějí? A proč přišli právě sem?
John, starý svobodný muž, který své dny trávil v dílně opravováním starožitností, byl prvním, kdo se s tímto jevem údajně setkal. Pobyt na samotě ho nenaplňoval strachem; osamělost byla jeho životní volbou. On sám tvrdil, že právě klid noci považoval za pohádkovou záležitost. Ovšem až do minulého týdne.
Byla třetí hodina ranní a John se probudil se silným pocitem neklidu. Měl dojem, jako by něco hmatatelně chladného prošlo kolem jeho lože. Otevřel oči a spatřil na stropě tančící stíny, které neměly žádný viditelný zdroj. Zakrývaly se jeden přes druhý a zdály se mu podivně známé. Poté uslyšel šeptání, které bylo zpočátku nejasné, ale postupně přecházelo ve srozumitelná slova. Slova byla cizí, ale zároveň lákavá svým rytmem. Bylo to jako starověký příběh vyprávěný ve zrychleném tempu.
John po skončení této noční návštěvy probděl zbytek noci ve strachu, že něco podobného by mohlo nastat znovu. Když naplno zapršelo a zemi pokryla ranní mlha, jeho mysl se vrátila do každodennosti a rozhodl se o zážitku podělit s přáteli. Bylo to večer v místní hospodě ‚U Staré borovice‘, která byla známá jako útočiště pro vypravěče příběhů. Atmosféra byla hustá a očekávání vzrušující; každý dychtil po novinkách z Johnova nočního setkání.
Přestože mezi posluchači byl i městský pošťák Tom, který proslul svou racionální povahou a skepsí k tajemným příběhům, o této záležitosti dokonce on prohlásil, že ji nelze jen tak odmítnout jako chabou výmysl. Hlasů podobných Johnovi totiž přibývalo.
Další osoba, která záhadné stíny spatřila, byla Sarah, mladá malířka s hlubokým zájmem o mysticismus. Pro tu byly stíny něčím víc než jen přízrakem; věřila, že by mohly být proudem zapomenutých vzpomínek města. Opuštěné skicovníky z jejího ateliéru dokazovaly, jak se snažila, veškerou svou intuicí a uměním, zachytit to, co se jí pokoušely sdělit. Sarah popisovala, jak noční stíny zachytily ten nejžárnější pocit melancholie, který kdy cítila. Šeptala svým hostům o tichu, které je doprovázelo, jakoby šeptají zpoza střípků času.
Lidé v hospodě ji poslouchali s respektem, ochromeni její vášní a přesvědčivostí. Záhada nočního návštěvníka: Stíny, které mluví ve tmě, přestávala být obyčejným povídáním o tajemných jevech jen nad krugem piv, ale jakýmsi kolektivním tajemstvím města, stvořila novou komunitu propojenou společným zážitkem.
Atmosféra v městečku však houstla, napětí rostlo. Všude bylo slyšet zvěsti o stínech, jednoho večera se ale John rozhodl, že se postaví tváří v tvář svým obavám. Vyšel do lesní tišiny, po jejíž západní straně protékal křišťálově čistý potok, známý pod jménem Strážný proud. Bylo to místo, kde místní příroda pulzovala životem a současně ve své tiché tajuplnosti skrývala příslib nepoznaného.
John vzal s sebou jednoduchou baterku a zápisník, aby si mohl poznamenat případné zážitky. Když se přiblížil k místu, kde stromy tvořily hustý příkrov jako přírodní katedrála, zasáhl ho pocit hlubokého vnitřního klidu. Ale ve chvíli, kdy postoupil dále do hlubin lesa, opět pocítil mrazivý nádech na zátylku. Stíny byly všude kolem něj, pochybné a neuchopitelné, jakoby byly součástí tkaniva noci samotné. Tentokrát se jejich šeptání nezformovalo do konkrétních slov, bylo to spíše harmonické hučení.
Ve snaze zachytit co nejvíce z tohoto okamžiku, posadil se na mechem porostlý pařez a s baterkou v ruce psal. Slova plynula bez většího rozmýšlení. Najednou zaznamenal, že se jedno ze stínů více koncentruje po jeho pravé ruce. Otočil se pomalu, a tam, v mžiku, zahlédl obrys postavy, jako by stín chtěl nabrat skutečnou formu.
John se celý třásl, ale tentokrát se v něm probudil i pocit zvědavosti. Když se chtěl přiblížit, postava zmizela stejně rychle, jako se objevila, ale zanechala za sebou pocit nevysvětlitelného klidu. John netušil, zda to bylo setkání s jiným světem, nebo pouze projevy jeho vlastní představivosti.
Od té doby se mluvilo, že stíny jsou možná duše padlých cestovatelů nebo starých obyvatel, kteří se snaží ochránit městečko před něčím mnohem zlověstnějším. Nikdo ale netušil, co přesně oni noční návštěvníci představují, přesto se stal John neoficiálním strážcem příběhu Záhada nočního návštěvníka: Stíny, které mluví ve tmě.
Mnoho záhadných nocí později se lidé už nesnažili vypořádat se s tímto fenoménem, ale místo toho začali věřit, že je město jejich strážci chráněno. Přestože neexistovaly žádné definitivní odpovědi, obyvatelé našli nové přátelství, propojení a hluboké porozumění své minulosti. Kdo by si byl pomyslel, že stíny, které mluví ve tmě, by měly takovou sílu sjednotit celou komunitu pod rouškou tajemství?
A tak zůstává otázka: Co tyto stíny skutečně byly? Staré nebo nové — nebo snad cizí hříčky s naší realitou? Ať už je odpověď jakákoli, jedno je jisté: Záhada nočního návštěvníka zůstává živoucí legendou městečka, která se zapisuje nejen do myslí jeho obyvatel, ale zejména do jejich srdcí.
