V hlubokém nitru divoké přírody, kde čas ztrácí svůj význam a světla lidských osad už dávno neosvětlují temné stezky, leží opuštěný les zahalený do pláště mlhy. Jeho stíny se vlní pod jemným dotykem nočního větru a stromové koruny k sobě tiše šeptají dávná tajemství. Místní obyvatelé jej střeží pohledy nedůvěřivých víl a šeptem varují každého zvědavce, který by se snad chtěl vydat na jeho průzkum. Říkají tomu místu les ztracených duší.
Nikdo už neví, jak přesně k tomu názvu přišel. Možná je to jen povídačka, kterou si vyprávěli staříci za chladných zimních večerů. Ale něco v tom místě probouzí staré vzpomínky, dávné příběhy pošeptané měsíčním svitem a větrem. Něco, co přitáhlo mladého historika Jindřicha Novotného na tu nejodvážnější cestu jeho života.
Jindřich strávil většinu svého života zkoumáním zapomenutých kultur a tradic. Už jako dítě poslouchal se zatajeným dechem příběhy o duších toulajících se lesy a temných stínech kradoucích sny. Nic ho však nemohlo připravit na reálný pocit chladu a napětí, když se poprvé ocitl na prahu onoho bájného lesa.
Ticho všude kolem bylo hluboké a skoro hmatatelné. Každý jeho krok zněl jako hrom padající k úpatím starých stromů. Les byl živý svou vlastní tichou hudbou, v níž se stal pouhým návštěvníkem. Vše objímal pocit, že tu nejde pouze o stromy a kameny, ale o mnohem více – o vzpomínky vtisknuté do prachu a půdy a o šeptavé duchy těch, kteří tu kdysi žili.
Jak Jindřich kráčel dále a hlouběji do lesa, obklopila ho zvláštní směsice strachu a vzrušení. Přesně takové pocity očekával od místa přezdívaného Noční šepot z opuštěného lesa: Příběh ztracených duší. Jeho mysl bloudila mezi vědou a nevysvětlitelnými příběhy a každý další krok ho přibližoval k tajemstvím ukrytým v přítmí.
Svíčky v jeho lucerně plápolaly a proměňovaly stíny na zem, čarovaly tváře a postavy, které zábleskem mizely, když pohlédl jinde. Vzduch byl plný zvláštního pachu smutku a ticha, jako by samotný les truchlil nad ztraceným časem a lidmi, kteří tu kdysi chodili. Drásalo mu to duši, přesto ho to nutilo jít dále.
Mezi kmeny se náhle objevil starý, polorozpadlý srub. Jeho dřevěné stěny byly pokryty mechem a pavučinami, dveře visely na jedné masivní pante a okna byla zavřená prastarými žaluziemi. Zdálo se, že snad mohl být jedním z posledních přístavů v tomto zapomenutém světe, něčím, přes co léta neměla mít moc zapomnění.
S pocitem, že tady najde své odpovědi, Jindřich vkročil do temné boudy. Uvnitř se nacházelo pouze minimum nábytku: starý dřevěný stůl, roztrhaná židle a veliká truhla, jejíž víko bylo pokryto prastarými rytinami neznámého jazyka. Jindřich se s děsem ve tváři sklonil, aby lépe prozkoumal neznámé, když se místností rozlehl šepot.
„Proč jsi přišel?“ hlas zněl jako vítr skrz skaliska, chladný a vzdálený, ale přesto naplněný emocí, jež zněly jako bolest a naděje zároveň. Jindřich se otočil, ale jediným, co viděl, byly prázdné stěny.
„Hledám pravdu,“ odpověděl tiše s vědomím, že jakákoli jiná odpověď by byla jen lží pro toto místo. „Hledám příběhy, které tu zůstaly.“
Duchové lesa, kteří kdysi šeptali pouze sobě navzájem, odhalili svůj zármutek a vítali jeho úmysly. Podíleli se na tajemství Příběhu ztracených duší, už nechtěli zůstávat zapomenuti. Jindřich cítil, že to oni, ty ztracené duše, chtějí, aby někdo mohl vyprávět jejich příběh.
Když opustil srub, mráz v jeho srdci ustoupil a uvolnil místo pochopení. Postupně si uvědomoval, že každý strom, kámen i studený vánek byl záznamem životů a osudů, které zde nalezly svůj klid – nebo spíše neklid. Minulost tohoto místa nebyla tak děsivá, jak čekal; místo toho byla srdcervoucím svědectvím o ztrátách a lásce, která nikdy nevyhasne.
Jeho poslední kroky z lesa vedly kolem starých ruin, kde kdysi stávaly domy a kde duše přeměňovaly pot a dřevo na ordinace života a domov. Každý kamenný základ skončil v tlumeném šepotu, v mlze ranního rozbřesku, čímž tvořil duchovní tóninu nezachycené písně.
Později, zatímco Jindřich zpracovával všechna zjevení a hlasy, zdálo se, že Noční šepot z opuštěného lesa: Příběh ztracených duší pro něj stále neskončil. V jeho srdci se usadila nejistota, zda les vůbec kdy zcela opustil. Bylo to, jako by jeho vlastní duše byla vtisknuta do stínů mezi stromy a větru, dopřávajíc nočním duchům jeho vlastní příběh, nikdy nekončící šeptající píseň.
Když se rozhlédl na okraji lesa, kde se ranní mlha roztrhala do první záře slunce, otočil se k těm staletým stromům naposledy a pomyslel si, zda se někdy ještě vrátí. Třeba by mohl přinést mír těm, kteří zde zůstali, a smíření těm, kteří mezi nimi našli útěchu. Ale jedno bylo jisté – v každém šepotu, který někde zaslechne, najde ohlas příběhu, jenž jednou zanechal ve stínu starého lesa.
Tak končí tento příběh, byť zcela neskončený, příběh duší moudrosti i ztrát, které stále šeptají v tichu noci. Ať už je osud našich příběhů jakýkoliv, nikdy nám nesmí uniknout pravda, že každá cesta do temnot je zároveň cestou k našemu vlastnímu světlu. A to je Noční šepot z opuštěného lesa: Příběh ztracených duší, který žije i dál, třebaže je opředen tajemstvím tak, jako život sám.
